Ještě, než jsem se narodil, tak mě potkala smůla. Moje mamka, když byla asi ve 3. měsíci těhotenství, tak jela vlakem domů na Slovensko a nešťastnou náhodou nějaký jantárek USNUL a nepřepojil výhybku na kolejích a tím způsobil srážku našeho vlaku.

V tu dobu moje mamka byla zrovna na záchodě a při nárazu se silně uhodila do břicha. Já jako malé embriátko jsem se otočil horizontálně místo toho abych byl ve vertikální poloze!

Když mě mamka čekala, tak v 5. měsíci to vypadalo na dvojčátka, ale pak podle ultrazvuku poznali, že jsem jenom jeden…

Tak mamka ležela v nemocnici, s tím že má rizikové těhotenství. No, a když jsem šel na svět, tak se mi obmotala pupeční šňůra kolem krku, a to mě bohužel přidusilo, to způsobilo to, že mi odumřely některé mozkové buňky a jak chvátali na porodním sále, tak jsem jim prý ještě upadl...no docela pech jsem měl viď?

Prostě tam hrála roli spousta faktorů ...!!!

Když mi byly asi 2 roky, mojí mamce bylo divný, že se ani neposadím, nepostavím a stále my padala hlava, pořád jsem brečel. Určitě mě to hodně bolelo...tak se rozhodla jet zpátky na Slovensko. Prý slyšela, že je tam nějaký dobrý léčitel. Když jsme byli u něj v ordinaci, tak zjistil, že mám vyhozené obratle a navrhl rovnání. Poté se mamky zeptal, jestli u toho chce být? Mamka to popisuje, jako když "KŘUPOU OŘECHY ."

Od té doby jsem se snažil posadit ...

A teď už to bude veselejší...pak mi mamka vyjednala lázně u Jičína v Železnici. To mi byly 3 roky, tak jsem jezdil každý rok na 4 měsíce...poznal jsem tam výbornou rehabilitační sestru, která mi moc pomohla. Dostala mě na čtyři, pak do vzpřímeného kleku a pak skoro na nohy. Taky jsem tam chodil do školy, sice do zvláštní, ale učení mi šlo dobře. Tam jsem se naučil samostatnosti a poznal spoustu kámíků a jiných postižených lidí .... To mi dalo pravě asi tu sílu ŽíT!!!!

Tam jsem poznal své první lásky, svou pubertu, první večírky asi tak v 15 letech jsem napsal své první dvě eseje ,, Dívka bez tváře a Masky ."

Když jsem to ukazoval sestřičkám, tak mě zarážela jejich reakce, prostě se rozbrečely! Tak jsem psal dál!

Moje učitelka ze školky to dala do jednoho literárního spolku, tam mi vydaly asi dvě sbírky! Dostalo se to do novin, do rádia dokonce i do místní televize. A jednou když sem byl už doma, tak mi volali z Mladého světa, že přijedou a udělají se mnou rozhovor! Že jim to doporučila Mirka Čejková. Moderátorka, která uváděla uváděla zprávy na nově. A to bylo mých pět minut slávy!!!!

Ale to psaní nebyl jediný můj koníček. Vždy mě moc bavila hudba ! Jak její poslech, tak její produkce ... dělal jsem pro pacienty různé diskotéky pro malý dětičky, který tam byly s maminkami. Bylo to moc fajn!! Vždycky mě bavilo produkovat hudbu!

Když mi bylo osmnáct, brány dětských lázní se mi nadobro zavřely! Pak sem byl dvakrát v lázních pro dospělý, ale to bohužel nebylo takové intenzivní. Pak se mi stala nemilá aféra s pojišťovnami a i já jako postižený jsem musel zaplatit denní poplatek za ubytování v lázních a proto jsem pak už nebyl osm let nikde v lázních které by my pomáhaly. Za těch osm let se můj stav rapidně zhoršil.

Bohužel se už ani nepostavím, padám z vozíku a dokonce nevlezu ani na záchod ani na postel, za takových pět let budu zase na tom hůř a hůř, jak jsem bejval jako nemluvně. Bojím se.

Když mi moje mamka onemocněla, ze dne na den mi zůstala nemocnici celej rok, a jak tam jenom ležela, tak to už nebyla ta silná a hyperaktivní ženská prostě už tu domácnost nezvládla a tím pádem ani mě, tak muselo dojít k tomu co si mamka nedovedla představit ani v nejhorším snu. Musel jsem si zabalit těch pár švestek a opustit domov a jít do ústavu a mamka do domova důchodců.

V týdenním stacionáři Empatie se mi moc líbilo, bylo to tam malý, ale útulný a ten pokojík byl hezkej, novej, voňavej, tak jsem si ho vybavil televizí a internetem. Jenom s těmi klienty jsem si moc nerozuměl, protože byly na mě pomalejší, ale zato ten personál to vyvážil, tolik srandy jsem s nimi zažil, že to bylo až neskutečný a také za mnou chodil dobrovolník, kterej mě bral ven, moc se mi tam líbilo. Jenom to bylo na úkor mé sestry, ke které jsem se musel vždycky na víkend vrátit. Nedávála to psychicky a ani finančně ta doprava z Krumlova do Budějovic a zpátky byla drahá a plus to stravovaní o tech víkendech pro mě i mamku a tátu. Musela živit dvě rodiny a jestě doplácela mamce ten domov důchodců a do toho dostal táta rakovinu tak musel jezdit na onkologiji do Prahy asi to nebylo pro ni jednoduchý.

Když se jí ozvali z ústavu ze Zbůchu, tak jsem to musel prostě přijmout a opustit mamku s tátou, rodinu, kámoše z Krumlova, který se mnou dělali tu milovanou hudbu opustit můj bohémský život, který mi moje milovaná mamka umožňovala. A i ten týdenní stacionář Empatie.

V ústavu ve Zbůchu jsem měl vidinu v té rehabilitaci aspoň hodinu denně, protože mě bolí achilovky na nohou, tak jsem si myslel že mi to tam pomůžou rozhýbat, a když jsem přijel tak jsem tam bohužel zjistil, že představa a realita se dost liší a když jsem to říkal mojí mámě, jak jsem tam nespokojený a jaký tam mají poměry, opravdu jsem poznal co znamená ústavní péče, dokonce jsem tam měl šikanu od jedný ošetřovatelky, tak mi moje mamka dostala mrtvici.

Je to jenom moje spekulace, ale myslím si, že to dostala z toho, a když se vrátila z nemocnice, tak jme si nemohli ani zavolat, protože na to neviděla, ta mrtvice ji oslepila. Nedovedete si představit, jak mi bylo, opravdu mi nebylo nejlíp, nemohl jsem kvůli nějaký fatamorganě být u nemocný mamky, bál jsem se, že tam už zůstanu, ale náhodou jsem vypátral v že bude něco v Kaplici, tak moje neteř jim zavolala a domluvila schůzku, ale bohužel oznámili mi ze nejsem jejich cílová skupina. A ještě k tomu mi den před tím maminka umřela.

Asi to bylo to dno, ze kterého jsem se měl odpíchnout. Mojí neteři to nějak nedalo a zkusila napsat ombudsmanovi a náhle se pro mě našel volný pokoj Lišově, kde se teď zabydluju, moc se mi tu líbí a kde mám už jenom svoje zázemí